Pamatuji si, když jsem chodila do sedmé třídy a přála jsem si počítač. Pamatuji si taky ve třídě, když se na to paní učitelka ptala, co bychom si přáli na Vánoce. Já jsem ani neváhala a ihned jsem řekla, že bych chtěla počítač. A to hlavně z toho důvodu, že všichni ve třídě už počítač měli. Taky to samozřejmě dopadlo tak, že se mi celá třída začala smát a ptali se mě, proč nemám doma počítač. A někdo se mě ptal, že se asi dělám srandu, že mám doma jistě starý počítač, ale toužím po novém počítači. Ani nevíte, jak mi bylo trapně. Styděla jsem se a chtělo se mi taky brečet. V sedmé třídě a že nemám počítač? 

No, to bylo k smíchu. Bylo mi opravdu trapně a já jsem si vyčítala sama sobě, že jsem vůbec něco řekla. Měla jsem si svůj sen o počítač a raději nechat pro sebe. Takhle jsem se alespoň jenom ztrapnila. A dala jsem takhle důvod všem zlým jazykům, aby se mi smály nebo mě nějak pomlouvaly. Nakonec to všechno dopadlo tak, že až do konce sedmé třídy se mě spolužáci ptali, jestli už mám doma počítač. Ostuda! A samozřejmě, že jako dárek na Vánoce jsem počítač žádný nedostala.

A dostala jsem pouze jenom nějaké video hry a PlayStation, které jsem sice chtěla, ale raději jsem chtěla počítač. A to všechno kvůli informační technologii. Protože můj bratr je o sedm let starší a říká, že v budoucnu se mi bude hodit samozřejmě informační technologie a počítač, což samozřejmě chápu. Jenomže jak se můžu učit informatice a další informační technologii, když nemám doma počítač? Naštěstí to vymyslel můj bratr za mě a poslal mi z Prahy svůj starý počítač, kde mi taky popsal různé funkce, jak s počítačem zacházet. Byla jsem ráda, že mi bratr poslal alespoň svůj starý počítač. Alespoň takhle se naučím s počítačem zacházet. Tak jsem si řekla, že se musím snažit, abych si splnila všechny sny.